Po dlouhé době, pár slůvek zase....

Joo, docela (hodně moc) se divím, že mi ten blog ještě někdo nesmazal, že se stále můžu přihlásit do administrace a něco nového napsat. Tak píšu. Hlavně - asi z nějaké divné sentimentality - proto, aby mi tenhle můj koutek ještě aspoň nějakou chvíli vydržel (netuším, po jaké době nečinnosti se tady blogy smazávají).

Současně se snažím zvyknout

Co na světě mám rád ... aneb krátké zamyšlení nad šálkem kávy

1) Neosvětlené cyklisty

Není nad ranní tělocvik. To uskakování, uhýbání, přebíhání na poslední chvíli a tak podobně, je prostě k nezaplacení. Člověk si cestou do práce protáhne svaly a klouby, ověří, jaké má reflexy a konečně se i probudí (jak vždycky říkám: vstávám v 6, probouzím se v 8 u první kávy). Podobně jako v případě aut, která se před přechodem pro chodce tváří, jakože zabrzdí ... a nezabrdí. A nebo u zatáčky zapomenou, že existuje něco jako blinkr.

2) Telefon zvonící ve chvíli, kdy mám pusu plnou svačiny

Trénink rychlojezení se vždycky hodí. Kdyby pro nic jiného, tak pro tu půlhodinu, co mám v pracovní dny na oběd, včetně příchodu a odchodu do jídelny. A ještě jedna výhoda: ten na druhém konci vidí slyší, jakou chuť k jídlu mám a třeba se nechá inspirovat.

Taky by v nadpisu mohlo stát: "Unavený Burrizon." Dnes se cítím tak dodělaný, že se mi ani psát nechce. Už několik dní se chystám na tenhle článek, či spíš na sepsání několika málo zážitků z víkendu. Jenže když přijdu z práce domů, nemám už jaksi elán cokoli dělat. No, sepíšu aspoň něco málo vět, ať to tu nezeje prázdnotou. O návštěvnost sice přijít nemůžu, když skoro žádnou nemám, ale i tak.

V neděli jsem se po dlouhé době stal účastníkem výletu. Takového malého, několikahodinového, na jedno odpoledne. Ale byl hezký a docela to stačilo. Nejdříve jsme se autem dopravili do Mikulčic na Slovanské hradiště a odtamtud jsme se vydali pěšky k "lávce", která vede směrem na Slovensko, do Kopčan. Procházka hezká a příjemná. Co mi ovšem trochu kazilo potěšení z ní, byl neskutečný nápor cyklistů. Pořád jsme museli uhýbat, aby nás něco nepřejelo. Dospěl jsem k názoru, že to odpoledne sedl na kola celý zdejší okres. No, můj skromný odhad je, že nás cestou tam a zpět (během asi hodiny a půl) mohlo minout tak asi 300 kol. A dva koníci se slečnami v sedlech.

Šel Burrizon na procházku,
v ruce foťák na provázku,
že udělá cestou "cvak".
Nebylo to však jen tak.
Ať se snažil sebevíc,
nebylo to platné nic,
z fotek jsou jen patlaniny.
Nu, snad vyjde pokus jiný.

Omlouvám se, původně jsem chtěl začít normálně povídat. Verše vůbec v plánu nebyly. Ono to nějak přišlo samo.

Zkrátka jsem se byl včera večer projít. Mám takovou svoji oblíbenou trasu, ne moc dlouhou, částečně kolem polí, částečně kolem menšího průmyslového areálu. Je to takový můj balzám na nervy, mé antidepresívum. A protože můj foťák je relativně malý, většinou ho s sebou taky beru, co kdyby se naskytlo něco zajímavého. Včera, když jsem se tak loudal a rozhlížel, napadlo mne, že jsem dlouho nezkoušel manuální režim - čili hrát si s nastavením clony a času. Tak jsem začal experimentovat, točil kolečky sem a tam... a cvakal. No, příště se vrátím k osvědčené automatice

Například když jsem si chtěl v makro režimu a za drobné úpravy času vyfotit jakési černé bobule, zjistil jsem tři věci:

Ano vím, není to zrovna půvabné téma pro článek. Ale co naplat, člověku se občas dějí i nepůvabné příhody, za které se tak trošku stydí. A věřím, že nejsem první, komu se tohle přihodilo. A když nic jiného, tak budu alespoň odstrašujícím příkladem, jak se nemá choditi do práce. 

To si takhle sedím v kanceláři za stolem, upíjím odpolední kafíčko a přemýšlím, jestli se mi chce něco dělat, když tu najednou cítím, že mne nějak zvláštně studí noha. Odspodu. Zvláštní, říkám si. Tohle se musí prošetřit. Už jsem trošku tušil, v čem to vězí, co se asi přihodilo. Ale stejně, když jsem to nadělení viděl na vlastní oči.... To nebyla díra, to byl veletrh. Krásný, přes celou patu. Naštěstí zespodu, takže těžko by si někdo všimnul, že jsem utrpěl nečekaný defekt. Ale i tak - něco by se s tím udělat mělo, abych nechodil jak na ostudu. Přitom bych dal nohu do ohně za to, že když jsem se ráno oblékal, byly obě ponožky v naprostém pořádku. Snad bych si býval všimnul, že na jedné kus chybí. 

Mé první nesmělé krůčky na Píše.cz.
1) Konečně se mi povedlo něco udělat se záhlavím, aby nevypadalo jen jako provizorium.
2) Stále nevím, jak funguje perex. Dle instrukcí jsem do předešlého článku cpal ty tři hvězdičky kam se dalo, ale bez výsledku. Na titulce se pořád zobrazuje celý. Přitom podmínku, že článek musí mít aspoň 600 znaků jsem splnil (aspoň Word mi to tvrdí - tak to musí být pravda, ne ?). No, časem na to třeba přijdu. Asi to chce nějaké speciální čáry máry. Nebo nemám dostatečné charisma ?
3) Proč se do článku nedají vložit stejní hezcí smajlíci (nad to ještě animovaní), jako jsou k mání u komentářů ? Asi to jde jedině tak, že si je odněkud stáhnu, vložím v administraci do složky s obrázky a pak vložím do článku jako obrázek ?
4) Taky by se mi líbilo umět pracovat s tím oním... CSS. No, dneska jsem narazil na nápovědu, kde je několik rad. Ale to, co by mne zajímalo nejvíc - nastavení šířky blogu, to jsem tam nenašel. Tak do toho raději nebudu vrtat. Ostatně - onehdy jsem to zkusil a výsledek se velmi podobal obrázku od Salvátora Dalího. Tak už raději nic.

Tak. Teď sem vložím ty tři hvězdičky - schválně, co to udělá.

Pouštím se do druhého článku a už teď vím, že bude asi hodně krátký. Vlastně chci jen zkusit, jak se vkládají obrázky. Ani jsem je nijak neupravoval (možná by se šlo příště pohrát se zaostřením, rámečky atd.). Obrázky jsou ze čtvrteční podvečerní procházky (chodím si takhle občas uklidnit nervy, srovnat myšlenky a popřemýšlet). Fotil jsem tentýž jeřáb, ovšem jednou černobíle a o chvíli později z trochu jiného úhlu (a vzdálenosti) a v barvě.

Nemůžu si pomoct.... mám strašně rád černobílé fotky. Můj foťáček není žádné extra dělo, jen kompakt se zoomem a hromádkou funkcí, které ani všechny neovládám (občas využiju nastavení času), ale zatím mi stačí. I když mým snem je mít jednou zrcadlovku a pár objektivů k tomu. Ale snažím se, abych aspoň někdy "cvaknul" něco koukatelného. A černobílé fotky mají pro mne jakési zvláštní kouzlo. Připadá mi, že mají něco, co barevné fotky právě tou barevností ztrácejí.

Tak jsem si řekl, že to zkusím. Můj původní blog u konkurenční služby padl (jelikož služba byla ukončena) a i když už jsem moc dlouho nic nového nenapsal, přemýšlel jsem poslední dny, že se k psaní blogu vrátím. Jak to dopadne těžko říct. Já mám vždycky nějaký nápad, jsem do něj nadšený, přemýšlím co a jak.... a potom stejně rychle, jako přišlo, nadšení do onoho nápadu